THREE YEARS AGO (DEPRESSION, PANIC, CRY AND MORE)

 

  Popravdě si ani nevzpomínám, jak všechno to utrpení začalo. Vím, že to bylo na podzim, kdy mi bylo třináct let a chodila jsem do osmé třídy základní školy. Tenkrát jsem měla takový rituál, kdy jsem po příchodu ze školy usedala do obýváku k televizi, koukala na Ordinaci v růžové zahradě (opakovali staré díly), povídala si s mamkou a jedla chlebíčky. 
Jenže ono někdy stačí jen pár slov, člověk, který vás podrazí a je konec s pohodou na gauči.
Je proto důležité zjistit, co je podmětem vašich depresí a celého toho kolotoče špatných nálad, probrečených nocí a strachu. Mně trvalo opravdu hodně dlouho, než jsem na ten spouštěč přišla, ale aspoň vím, čemu už nikdy nemám dát šanci. 
    Byla jsem již od malička jiná. Jednoduše divný tvoreček, který se stranil kolektivu a bylo mu dobře samotnému. Ráda jsem si čmárala obrázky, psala knížky, četla a dělala různé jiné blbůstky. 
Ve škole tomu ale nebylo jinak a já měla jen pár kamarádek, které nebyly až takové kamarádky. Jedna mi pravděpodobně záviděla každou druhou věc, a proto se rozhodla mě nějak rozdrtit. Nenapadlo ji nic lepšího, než si navymýšlet lži, pomlouvat mě, neustále shazovat a ponižovat.
Co ale naděláte se slabošskou povahou a nízkým sebevědomím? Obrovským způsobem se to podepíše na vaší psychice.
Já si ze dne na den přestala vážit sebe, nesnášela jsem se, připadala jsem si ošklivá, nepotřebná a všem jen na obtíž. Vždyť ve mně každý stejně viděl jen zamlklou šprtku, která přeci nemá kamarády, záliby a bavit se taktéž neumí.
Čím více jsem si takovéhle myšlenky připouštěla, tím to začínalo být horší. Ráno jsem do sebe nemohla dostat snídani, neboť s každým polknutím se mi chtělo zvracet. Byl to jakýsi blok, jež mi nedovoloval pozřít jakékoliv jídlo. Dny byly probrečené. Brečela jsem kdekoliv a při čemkoliv. Nemusela to být smutná událost, ale i tak jsem pod sebou měla rybníček.
Probouzela jsem se s tlukotem srdce a zrychleným dechem. Nevěděla jsem, co to má znamenat. Dnes vím, že je to příznak paniky.
Některé chvilky byly opravdu strašné a já díky nim "přišla" i o Vánoce. Ani v tyto dny jsem se nedokázala radovat a i u přípravy bramborového salátu, pohádek a dárků se mi chtělo brečet. Cítila jsem obrovskou bezmoc vůči mým emocím. I když jsem se chtěla usmát, poděkovat, projevit cit, nešlo to. Viděla jsem bezmoc v tvářích členů rodiny, ale nedokázala jsem zareagovat. Nevěděla jsem jak. Prostě to nešlo.
     Teď si přesně nevzpomenu, zda mi tyto stavy začaly již dříve, než v zimě, ale domnívám se, že ano. Ale to není zase tak podstatné. Důležité je to, co se dělo.
Aby toho nebylo málo, tak se mi k psychice přidal i stav fyzický. Vlastně mi fyzicky nebylo nic, ale já byla přesvědčená, že tomu je jinak. 
To jsem ještě nevěděla, že za všechno může stres a deprese. Každou chvíli jsem měla pocit, že mě něco pobolívá a můj mozek se upnul na jedno místo, kterým bylo slepé střevo. 
Novým domovem mi byla nemocnice, kam jsme jezdili skoro každou chvíli na různá nepříjemná vyšetření, odběry a konzultace. 
Nikdy mi na nic nepřišli a já si v žádném případě nechtěla nechat připustit ten fakt, že je to pouze v mé hlavě a hlavním problémem je psychika. 
V noci jsem koukala do zdi, probouzela se s tlukotem srdce, popadala jsem dech.
Ráno po probuzení jsem cítila obrovský tlak na srdci, vstala jsem, došla za mamkou a říkala jsem, jak špatně mi je, že nemůžu do školy. I tak jsem tam ve většině případech šla. 
Ve škole se mi chtělo brečet, popadala mě panika (pocení, třas těla, bušení srdce) a mou oblíbenou činností bylo okusování a loupání rtů. Což jsem dělala ze stresu a neklidu. 
    Na jaře jsem se ze stavu depresí, stresu, panik a všeho dostala. Doteď nevím jak. Přišlo to samo a já začala znovu žít.


Na závěr bych chtěla připsat pár mých postřehů, které jsem získala odstupem času.
Deprese je opravdu strašná věc, která vám může zničit rodinu, přátelství a především život. Já se v období mých depresí uzavřela do sebe, upnula na učení, pořád jsem brečela, panikařila, stresovala se a ničila. Bylo to opravdu děsné období a vím, že nebylo poslední. Deprese si nevybírá vhodnou dobu, ale přijde ve chvíli, kdy to nejmíň čekáte.
Vidět ustarané obličeji rodičů je pro vás v tu chvíli tou největší bolestí, protože oni se vám snaží tak moc pomoct. Často jsem slýchávala větu typu: „Ty nežiješ, ale přežíváš.”
Já jsem to věděla, ale přísahám, že jsem na to nedokázala smysluplně reagovat. Všechno mi bylo jedno. I to, kdyby mi koupili barák, tak by mi to bylo jedno. Nic mě nezajímalo. Mohlo se stát cokoliv a já nad tím mávla rukou.
V noci mě při usínání trápilo bušení srdce a lapání po dechu. Ne, opravdu to nebylo příjemné.
V jedné chvíli se zvažovalo i to, že bych navštívila psychologa. Nechtěla jsem.
Teď už vím, že bych neváhala. Není to nic neobvyklého a on je jediný, kdo může zjistit příčinu narušené psychiky.
Dokázala bych na toto téma mluvit hodiny, neboť jsem tu zdaleka nepopsala vše. Je toho tolik, co bych chtěla říct, ale nevím jak to podat v co nejsrozumitelněji a v co nejkratší verzi.

Love you ♥

I HAVE NO FRIENDS?

    Před více jak sedmi měsíci jsem žila s myšlenkou najít si kamarády a být šťastná. Ale nyní zjišťuji, že je vlastně k životu nepotřebuji. Nepotřebuji je tolik, jak jsem se domnívala.
Ty dny, kdy jsem po večerech propadala depresím a brečela tajně do polštáře z toho, že nemám s kým jít na oběd, do kina, na nákupy, nebo si jen popovídat, jsou dávnou pryč. Jakoby se z ničeho nic vytratily, já dospěla a pochopila, jaké výhody mi přináší to, když se na nikoho nemusím vázat a učím se spoléhat sama na sebe.
    Ono je sice hezké mít kolem sebe obrovské množství přátel, ale není potom těžké si na každého z nich udělat čas a věnovat mu stejnou pozornost? A není také o to těžší rozpoznat pravé a falešné přátelství?
Ne nadarmo se totiž říká, že na počtu přátel nezáleží. Záleží pouze na tom, na kolik z nich se můžete v každé situaci spolehnout. Kdo z toho šíleného seznamu na messengeru za vámi přijde, obejme vás, utěší, či naopak mu můžete říct jakoukoli šílenost a nebude vás mít za blázna? Ha, je těžké si na toho člověka ukázat, že?
    Já jsem nikdy neměla partu lidí, se kterými bych si vyloženě rozuměla. Ve většině případech jsem pro ně byla divné stvoření, šprt a ošklivé káčátko. Proto jsem měla nanejvýše tři kamarádky. Ale ani to nebylo to pravé kamarádství, neboť jsem v té době byla sotva na druhém stupni základní školy. Závist, pomluvy a hádky byly každodenní rutinou.
V deváté třídě se některé věci začaly lepšit a občas jsem se nechala vytáhnout ven, na nějakou akci. Na níž jsem se ve většině případech necítila ve své kůži. Ať už to bylo hudbou, nebo jen množstvím alkoholu, který do sebe lili mí "přátelé". Pro ně byla knížka sprosté slovo a to, že nechci pít urážka.
Měla jsem zapotřebí se takovými "přáteli" obklopovat? Ne. Přes prázdniny jsem s nimi ukončila veškerý kontakt a od té doby se cítím lépe. Přijdu si svá, svobodná a přirozená. Proč bych měla předstírat jak moc odvařená jsem z moderní hudby, tance, chlastu a cigaret? Abych ze sebe dělala trapku a jiného člověka? O to opravdu zájem nemám.
Jsem na sebe hrdá za to, že jsem to vzala na vědomí a nyní se obklopuji těmi pravými přáteli, jež mají podobné zájmy, rozumí mi a vždy mě podrží. Z celého srdce si ale vážím toho, že mě mí kamarádi berou takovou jaká jsem, neodsuzují mě za žánr muziky, vlastnosti, charakter, styl oblékání a prezentace.
    Pokud máte pocit, že jste na všechno sami, tak nejste. Vždy s vámi někdo zůstane. A když ne, tak to nebyl ten správný člověk.

Love you ♥

COINCIDENCE

    Bylo to úplně obyčejné pondělí, kdy jsem stála na zastávce, poslouchala písničky a vyčkávala na příjezd autobusu.
Vždycky se co nejrychleji snažím projít uličkou a zapadnout do sedadla. Nevím proč, ale přijde mi, jako bych najednou byla hlavním středem pozornosti. Takové to: ,,Pozor! Teď procházím já!" Heh.
Ale v ten den jsem pohledem zavadila o člověka, kterého zrovna moc v lásce nemám. Jeho škodolibý výraz a obličej sériového vraha mě celkem zaskočil, ale snažila jsem se na sobě nedat znát žádné rozrušení. Vzala jsem si lístek a snažila se zaujmout místo na předposledním sedadle.
    Když v ten moment se zastavím a mám pocit, jako by to byl jen jeden z mých růžově vykreslených snů.
„Počkat, cože? Já nespím? Aha, tak to bude asi realita.” Honí se mi hlavou.
Stojím na schodech v uličce, a s údivem ze sebe dostanu nějakou frázi: „Čááu. Můžu k tobě?” Podívá se na mě s nevěřícným výrazem v očích a radostně souhlasí.
Ani na chvíli nemůžu uvěřit tomu, že sedím vedle něho. Vedle kluka, kterého jsem tři měsíce neviděla. A kluka, který se mi před týdnem, po více jak měsíční pauze ozval. Vždyť tohle je absolutně šílené. A ještě mě tu zahrnuje komplimenty? To se mám jako začít červenat, nebo jak si to ksakru představuje?
„Ne, hlavně klid.” Říkám si v duchu.
    Nemlčíme snad ani sekundu. Je tolik věcí, které se nutně potřebuji dozvědět. Chci vědět pravdu. Proč se určité věci staly a jestli za ně můžu já, či nikoliv?
V některý z okamžiků si uvědomím, že mi chybělo to, jak moc mi rozumí. Ví, jak se cítím. Můžu mu říct cokoliv a vždycky mi odpoví: „Já vím, jak ti teď je.”
On je někdo, koho jsem si vždycky přála mít. Je to osoba, se kterou mám "pár" věcí společných. Ví, co je to hodně dobrá hudba, umí poradit, krásně zpívá a jeho styl a prezentace sebe samého je originální. Zajisté má i své chyby. Ale kdo je nemá, že?
    Dvacet minut uteče strašně rychle a jediné co nám zbývá, je se rozloučit.
„Pojď sem.” Řekne a přitiskne mě k sobě. Není nic krásnějšího, než objetí od někoho, kdo vám tak chyběl. Už mi nezbývá nic víc, než doufat, že to nebylo naposledy, co jsem ho viděla a měla tu možnost si s ním promluvit.

- Because you understand me ... thanks! 

Love you ♥

MY TATTOOS ♥

Without hope, I would have died.

The music helps me in sad days.

Není to skoro ani pár dní, co se další z mých dnů stal skutečností. A ano, jak už jste si mohli povšimnout, tak mé tělo zdobí dvě krásná tetování. 

Věděla jsem, že co nevidět přijde ta chvíle, kdy vkročím do tetovacího salónu, nechám do svého těla píchat jehlou a budu odcházet s myšlenou, že ta věc nevznikla z hloupého nápadu, ale z touhy poznamenat si na kůži kousek sebe.

Bolesti se obává asi každý z nás, a ani já jsem nebyla výjimkou. Ještě půl hodiny před zákrokem jsem seděla na nádraží, klepala se a psala kamarádce, že to prostě nezvládnu. Snažila se mě uklidnit, ale i tak stres a nervozita pracovali na 100%. I přesto všechno jsem se zvedla a šla do tetovacího studia, kde jsem společně s tatérem vybrala motiv, který mi následně předkreslil fixou na kůži,a poté začal tetovat. 

Když jsem ulehla na křeslo, tak ze mě obavy skoro opadly. Možná to bylo milým přístupem, možná tím, že jsem to tak moc chtěla a možná, že vším dohromady. 

Ucítila jsem první setkání mé pokožky s jehlou a má reakce byla: „A takhle to bude pořád?” (úplně s klidem)

„Bude.”

Opravdu to skoro nic nebylo, ale v místech, kde mám více vystouplé kosti mě to opravdu hodně pálilo a řezalo. V tu chvíli jsem zatínala zuby a mačkala si ruce xD

No a co nápis? Nápis mě osobně nebolel vůbec. Místo není tak citlivé, jako dekolt, a tak to bylo takové příjemné šimrání. 

Na závěr bych jen chtěla říct, že pokud máte sen. Ať už je jakýkoliv, a týká se čehokoliv, tak si ho splňte. Žijeme pouze jednou (pravděpodobně), a tak bychom měli sami se sebou být spokojení, dělat věci, které nás baví a vypadat tak, jak se sami sobě líbíme. 

Kašlete na ostatní. Jsou to jen závistiví a nepřejícní blbci, kteří se na nic takového nezmůžou. Být jiný neznamená být špatný!

...Be your and be happy...

Love you ♥

MY THOUGHTS IN REAL LIFE #3

    „Tak kdy na to vlítneme?” Neposlouchám se. Prostě nekontrolovaně plácám jednu blbost za druhou.
„Co prosím?” Zahlídnu jeho nechápavý obličej.
„Vážně sis myslel, že jsem tak blbá? Že když nikoho nemám,tak ti budu dělat matraci, jen abych u tebe mohla přespávat?” Tak strašně mě vytáčí to, jak dělá, že nic. 
Napřáhnu se a vrazím mu takovou facku, že bych nepočítala s přesností, se kterou mu má dlaň přistane přímo na levé tváři.
    Místností se ozve nečekaný vřískot. Stojím uprostřed kuchyně, mám zavřené oči, po tváři mi stékají slzy. 

„Kdes byla?” 
„Venku s kamarádkou, říkala jsem ti to. Pamatuješ?”
„To teda nepamatuju. A i kdyby. Říkal jsem, že ty nikam chodit nebudeš! Nestojíš za nic! Jsi jen prachsprostá běhna. Rozumíš?”
Ať mě nechá. Ať už mě ksakru nechá dýchat. Nenávidím ho, ale nemůžu od něho pryč, protože bych dočista přišla o všechno.
„A tady máš jednu výchovnou, aby sis to konečně pořádně zapamatovala.” Chytnu se za tvář, bolestí se sesunu k zemi a opřu se o bělostnou stěnu.

„Jsi to ty?”
„Jo.” Klepal se mi hlas z neustálého breku, který ne a ne přestat.
„Zase tě napadl?” 
Nemusela jsem nic říkat a člověk na druhém konci s mobilem u ucha věděl, že jo. 

    Po, pro mě neskutečně dlouhé době, padnu na zem schoulená do klubíčka a mé tělo se otřásá obrovskými vzlyky.
Cítím jeho dech a hrubou pokožku ruky na mém zátylku. 
„Pššt! Už je to dobré. Ta obluda je pryč. Už nikdy nedovolím, aby tě znovu zasáhla.”
Jak ví,že obludou pod mou postelí je násilí? Co je zač?
Zvednu hlavu a podívám se mu do těch modrých očí. Jak jsem mohla zapomenout. Vždyť právě tyhle oči mě pronásledovaly každičký den strávený v dětském domově. Ale jednoho dne zmizely a já nevěděla kam. Teď už to vím.
    Nic jsme neříkali. Jen jsme vedle sebe bez hnutí leželi s prsty propletenými do sebe a potichu oddechovali. Cítila jsem, že jsem poprvé za hodně dlouho dobu šťastná. A to k tomu stačilo tak málo. Jen jsem potřebovala lásku někoho, kdo mi před pár lety byl tou největší oporou. Kdyby předtím neodešel a nenechal mě napospas tomu násilníkovi, asi bych nikdy nespadla do drog a alkoholu. 
Asi bych mu za to měla vynadat, že se ani nerozloučil. Ale pravděpodobně k tomu měl nějaký důvod, který nechci znát. Už nechci řešit nic, co bylo předtím. Jsem ráda za to, co je teď.
Možná, že konečně začnu žít normální život, věřit lidem a skončím s přespáváním na nádraží.
Možná je tohle můj nový začátek.
A to jsem tolik doufala v konec ...

Love you ♥

I LOVE MY NEW HAIR AND MESSAGE THOSE WHO DON´T LIKE IT

Konečně po dlouhé době, tedy skoro dvou měsících, co mi tahle úžasná barvička ležela netknutá na stole, jsem ji mohla použít. Asi se budete divit, proč jsem ji nepoužila ihned. No, vlastně jsem měla takové nutkání každou chvíli, ale odolala jsem. Dřív jsem ji nepoužila z toho důvodu, že jsem si ji šetřila na nějaký okamžik, kdy ji budu moci pořádně provětrat. A tím okamžikem byl maturitní ples naší střední školy.

K plesu se raději vyjadřovat nebudu, a tak tuhle část přeskočím.

Ach bože, jak já tu barvu zbožňuji ♥

No řekněte sami: „Není prostě božsky dokonalá?” Já myslím, že ano.

Ale je mi jasné, že někteří z vás si teď ťukají na čelo, kroutí hlavu a možná se i smějí tomu, proč takovouhle barvu vlastně mám. Proč jsem si na vlasy dala něco tak nepřirozeného a neobvyklého. Vždyť to si přeci normální člověk na vlasy nedá, protože je to prostě divné. 

   Ono by mě samotnou ani nenapadlo tuhle věc rozebírat, protože jsem si jednoduše říkala, že žijeme ve svobodné zemi, v době, kdy je všechno běžné, každý si může dělat skoro co chce, a nikdo nic neřeší. Aha, asi se mýlím. Dostala jsem totiž takový podmět od určitých osob, a tak vám něco málo prostřednictvím toho článku povím. Neboť už mě zkrátka nebaví některé věci řešit, zaobírat se jimi a neustálé pohledy některých lidí mě především unavují.
   Pomalu jsem si zvykla, že pro někoho budu možná jiná, zvláštní a divná. A nějak mi to nevadí. Sama vím, že se asi nechovám, neoblékám a neprezentuji, jako "normální" a každý druhý člověk. Nebavilo by mě to. Nepotřebuji být něčí kopie. Vždycky jsem chtěla být a také budu originál. S vlastními názory, stylem, žánrem hudby a prezentací sebe samé. Opravdu se vy, kteří mě za to tak nemáte rádi, nemusíte bát, že bych kvůli pár slovíčkům, která vypouštíte ze svých úst, nebo s nimi zdobíte sociální sítě přestala být sama za sebe. Že bych se zařadila mezi vás a byla na chlup stejná. Ne. Vy mi jen dáváte další podměty, abych se mohla ještě více odlišit.
   Jen nechápu, kde berete čas a sílu řešit vkus a styl ostatních. Kord v této době, kdy by každý z nás bral den dvakrát tolik delší. Zkuste se zaměřit na něco prospěšnějšího, protože ty vaše rádoby "statůsky" mi přijdou bez smyslu.
   A pokud to čtete právě vy. Ti, kteří ty jedovaté věci pouští do světa, tak se nad sebou zkuste zamyslet a uvědomte si, že to k ničemu nevede. Někdy jste mi vážně pro smích asi tak, jako já vám.
A všem mým haterům přeji pěkné ráno, den, nebo večer ... pokud to právě čtete ... !
A šiřte kolem sebe jenom lásku ♥

Love you ♥ 

I EAT?

Připravila jsem si pro vás můj dnešní sobotní jídelníček. Vlastně jsou to jídla, která jím skoro každý den. Jen některé ingredience přidám, jiné uberu, nebo vyměním přílohu. Samozřejmě mi tam chybí snídaně, ale jelikož o víkendu vstávám o něco déle, tak snídani vynechávám.
Doufám, že vás můj jídelníček inspiruje :)

9:00 - CHIA PUDING + OVOCE

*chia puding → 6 lžiček sušeného mléka zajíc
             → 250ml vody
             → chia semínka (čím více, tím hustší puding bude)
             → 1 banán
*jablko, hroznové víno, nebo jiné ovoce


12:00 - CELOZRNNÉ TĚSTOVINY S RESTOVANOU ZELENINOU A SÝRY

*vařené celozrnné těstoviny
*restovaná zelenina (česnek, cibule, paprika, cuketa, rajčátka)
*sýry (Mozzarella, tofu)
*ledový salát 


15:00 - OVESNÁ KAŠE Z POHANKOVÝCH VLOČEK

*6 lžiček sušeného mléka zajíc + 250ml horké vody
 → až se mléko začne vařit, tak přidáme pohankové ovesné vločky BIO
*2 lžíce medu
*kaši dozdobíme kokosem, banánem a zalijeme datlovým sirupem 

18:00 - Tmavý chléb s avokádem

*tmavý chléb

*jedno celé avokádo → to namažeme na krajíce chleba

                    → opepříme, zasypeme loupanými konopnými 

                      semínky a pokapeme citronem 

*dozdobíme ledovým salátem, nebo jinou zeleninou

Dobrou chuť všem!

Love you ♥