Ti, kteří mě znají, tak moc dobře vědí, že se nerada oblékám obyčejně a stereotypně. Že se nejlépe cítím v tričkách s šíleným potiskem, výstředními barvami, nebo naopak mám někdy chuť se obléknout celá do černé. A také je jim jasné, že se mé rty nespokojí s bezbarvým balzámem, ale že potřebují pořádnou dávku červené, nebo rudé rtěnky. Moje vlasy nejsou přírodní, ale jsou bíle. A někdy dokonce hrají všemi možnými odstíny barev. Proč se ale najdou lidé, kteří mají potřebu mě kritizovat, pořvávat na mě nadávky, ničit mě a zesměšňovat? To je snad rodiče neučili, jak se mají chovat? Někdy se tak ale nechovají jen děti, ale i starší lidé a dokonce i o dost starší lidé.
Nikdy pro mě nebylo jednoduché se vyrovnat s kritikou, nadávkami a zesměšňováním. Již jen z toho důvodu, že jsem si tímhle vším prošla hodně drsným způsobem. Myslela jsem si, že teď, když půjdu na novou školu, do nového města a za novými lidmi, že bude všechno lepší. Ale pohledy lidi jsou stále stejné a mnohdy i horší. Sama ale nevím, jak tohle zastavit.
Jdu po chodbě a letmo za sebou zaslechnu klučičí hlas, který na mě volá: „Ovečko Shaun!“
Tep se mi zrychlí a mám sto chutí utéct pryč. Můžu snad za to, že mám kudrnaté vlasy? Kde to žijeme, že jsme na sebe tak zlí?
Vystoupím z autobusu, jdu rychlou chůzí na nástupiště číslo sedm, při čemž mi podpatky klapou o hrubí asfalt. Jdu s hlavou sklopenou, bojím se, co přijde dál. A náhle slyším skupinku lidí v mém věku a jeden z nich povídá: „Co to je? To je hnus! To je nějaký emo, ne?“
Sakra! Jak by bylo vám, kdyby jste tohle zaslechli?
Proč jsme neustále odsuzování za to, jak vypadáme, či jak se oblékáme? Vždyť o tomhle to není. I kdybych na sobě měla igelitový pytel, tak to každému může být jedno. Jen hlupák se bude někomu smát kvůli tomu, jaké oblečení nosí, a jaká styl preferuje.
Opět kráčím na nástupiště číslo sedm. Pro dnešek mám ve vlasech po bocích zelené pramínky a nějaká skupinka lidí se začne děsně smát a jeden kluk povídá: „Hele! Vodník!“
Že jim to není trapné. Já už nemůžu dělat nic jiného, než se tomu smát, i když je mi to líto.
Nedávno jsem si koupila nový školní batoh s potiskem marihuany. Nepřijde mi to špatné, naopak. Přijde mi to celkem vtipné. Najdou se ovšem tací, kteří si opět potřebují hrát na vtipálky.
Stojím na zastávce a čekám na autobus domů. Zítra konečně začínají prázdniny, tak už abych byla doma. Autobus přijíždí a já se jdu postavit do řady. Koukám, že dneska nastupuje opravdu hodně lidí.
Postaví se za mě žena ve věku tak 30ti let a dva kluci podobného věku jako já. Paní povídá: „Copak kluci, zaujal vás batůžek?“ přehlížím to.
Jeden z kluků jí odpoví: „Je zelenej. To se mi nelíbí.“
A druhý dodá: „A tráva stejně smrdí.“
Také se setkáváte s tím, že si na vás okolí ukazuje? Klidně se o to podělte v komentářích a můžete mi napsat, co si o těchto věcech myslíte vy.
Love you ♥
