Někdy je ale touho po tom, vtisknout si mezi prsty onu zabijáckou věc, oproti touze být opět čistá natolik silnější, že to prostě nedokáži zastavit.
Ségra mi umřela, na rakovinu. Jako by do mě udeřil hrom, zůstala jsem otupěním stát, ani jsem se nehla. Měla jsem pocit, že jí opět vidím, bezmocnou a slabou. Jako bych měla rentgenové vidění. Slídila jsem očima pod její pokožkou a narazila jsem na prokouřené plíce.
V tu chvíli na mě někdo zavolal:„Slečno, jste v pořádku?" Leknutím jsem půlku cigarety upustila na zem. Byl to postarší muž právě venčící svého čtyřnohého mazlíčka. Bylo mi ho líto. Všech starších lidí je mi líto.
Byla čím dál tím větší zima, začal foukat vítr. Sebrala jsem ze země kabelku, seskočila jsem ze zábradlí na autobusáku a s myšlenkami, že odtud musím pryč jsem rychlou chůzi vyrazila vpřed.
Dostala jsem děsnou chuť na kafe. Jenže v tuhle dobu si ho dám leda tak někde v automatu. Ale co, pro jednou to přežiji.
V peněžence jsem vyhrabala poslední drobáky, které jsem bezhlavě naházela do automatu.
„Kruci! Ten krám zase nefunguje!" rozčílila jsem se.
„Jen klid." za boky mě chytl kluk. Mohl být jen o kapku starší než já. Na tvářích měl nepatrné strniště, jeho oči byly hluboce modré, srdce se mi div nezastavilo. Pochechtl se, podrbal na bradě a namachrovaně pravil:„Copak kotě? Nějak ti to nejde, co?" v tu chvíli jsem věděla, že je to jen další blbeček, kterej má potřebu otravovat holky, s hlavou plnou zmatků. Nic jsem neřekla, mlčela jsem.
Než jsem se nadála podával mi černou kávu. Ani jsem nepoděkovala a s nezájmem jsem odešla. Doufala jsem v to, že si nedovolí mě sledovat a do hlavy mi cpát nějaké kecy, na které vážně zvědavá nejsem.
Stoupla jsem si před halu, ruce jsem si zahřívala o horký kelímek. Zlehka jsem se napila, ucítila jsem hořkost. Ale nebyla tak hořká, jako všechny vzpomínky spojené s dětstvím. S tím, čím jsem si prošla. Máma umřela při porodu, táta mě nechtěl, a tak jsem šla do děcáku. Až v patnácti jsem se dozvěděla, že mám starší ségru. Jak jsem se již zmínila, měla rakovinu. Drsný co? Ale jde o zvyk.
Znovu jsem se napila, každý lok byl odpornější a odpornější.
Chytla jsem na sebe vztek, kávu jsem vylila do trávy a kelímek jsem se pokusila zadupat do země. Už zase, sakra! Neumím ovládat své emoce.
Pár metrů ode mě jsem uviděla černý stín, ale v tuhle dobu už tu nikdo nebyl. Docela mě to vystrašilo, nedokázala jsem se ani ohlédnout.
„Ale maličká, lekla ses?" sakra, zase on.
Nasadila jsem otrávený výraz a řekla jsem si, že ho prozatím budu ignorovat. Prozatím ...
Love you ♥
Žádné komentáře:
Okomentovat