MY UNINTERESTING 2015

    Už je to rok. Rok, co začal tento rok. Rok, co jsem prošla řadou změn. A nyní nastává Nový rok 2016!
Zajímá vás, co všechno se odehrálo v mém nezajímavém/zajímavém uplynulém roce? Tak si na to pojďme společně zavzpomínat ...
    Vím, že přesně před rokem, posledního prosince, jsem tento den trávila s člověkem, který mi byl hodně blízký. A vlastně bych ani nikdy neřekla, že může stačit pár měsíců a vše může být jinak.
Dnes sedím sama na posteli u rozsvícených světýlek, jím muffiny, poslouchám písničky a popíjím Bohemia Sekt. A ptám se:„Co mě čeká příští rok? Přijdu ještě o tolik lidí, co tenhle rok?“

• V roce 2015 mě čekalo snad to prozatím nejdůležitější rozhodnutí v životě, a to výběr Střední školy. Již od malička jsem měla své sny, které jsem si chtěla splnit. Ale postupem času můj život nabíral zcela jiné obrátky a mě stále bavilo a naplňovalo něco jiného. Když jsem ale přišla na chuť blogu, focení a takovýmhle srandičkám, věděla jsem, že to musí být škola, která mě v těchto směrech uspokojí. A tadáá vybrala jsem si!
• Zároveň jsem na tuto školu udělala přijímačky a nyní jsem plnohodnotná prvačka! Tak uvidíme, zda mě ta škola nakonec uspokojí, nebo ne.
• Tento rok pro mě byl také ve znamení těžkých období, co se vztahů všeobecně týká. Čekal mě můj první rozchod a především jsem přišla o dost lidí. Můj první vztah nebyl zcela tak růžový, jak jsem si ho představovala, a tak na tuto část roku nevzpomínám s úplným úsměvem na tváři. 
• Obrovské změny proběhly jak v mém chování, tak i vzhledu. Uvědomila jsem si, že bych si měla víc užívat, a tak jsem prostě začala ... už jsem nebyla tak tichá a "nevinná". Přestala jsem se tolik stydět a bavilo mě být mezi větším počtem lidí. Měla jsem pocit, že konečně někam patřím. 
• Odbarvila jsem si vlasy na blond a doplňovala je barevnými proužky, což se ne každému líbilo. A ve škole jsem s některými učiteli měla i menší nesrovnalosti. 
• Z popového hudby (viz. Lucie Vondráčková, atd ...) jsem přešla na metal, deathcore, hardrock, rock, metalcore.
• Výrazně se změnil i můj styl oblékání. Začala jsem se vyžívat ve stylech emo a scene (ne, že bych se tak oblékala, ale je to mou obrovskou inspirací).
• V červnu mi zemřela kočička, což pro mě bylo velikou ztrátou. 
• Ke konci deváté třídy jsem cítila obrovskou potřebu začít dělat něco s lidmi, kteří mi už delší dobu lezli na nervy a nedělali mě šťastnou. Na rozlučce se tedy staly věci, které nevím, jestli byly správné, ale už to zpátky vzít nemohu. Ukončila jsem tedy veškerý kontakt s mou bývalou třídou a ztratila "kamarády". 
• Začala jsem si sama vydělávat, za což jsem na sebe velice hrdá! Díky tomu si můžu určité věci financovat sama (viz. piercingy, barvy na vlasy, oblečení a další blbůstky).
• Prázdniny pro mě byly především ve znamení brigád. Ostatní dny jsem trávila sama, což mě velice mrzelo. Ale říkala jsem si, že příští prázdniny budou zase o kapku lepší, a to mě motivovalo ty dva úmorné měsíce přežít. 
• V červenci jsem ale poznala jednu úžasnou osůbku, která je nyní mou spolusedící, spoluvlastníkem šatní skříňky a spolucestujícím v troleji. Ano Mišulko, jsi to ty ♥
• V srpnu jsem na Youtube zveřejnila své úplně první video a rozhodla se, že si za svým snem půjdu. Možná se mi sen splní a možná stále zůstane jen snem. Kdo ví ...
• Po skončení prázdnin jsem se pokusila vymazat všechno zlé z mého života. Sepsala jsem dopis se všemi špatnými vzpomínkami a spálila ho. Vymazala jsem si některé lidi z přátel na facebooku, ale ... Ha, nejde to! Soubor je příliš veliký! ... Tak zase příště, no. Za pokus to stálo ...
• No a nastoupila jsem do prváku. Modlila se v to, ať je všechno aspoň o pár procent lepší, ale ze začátku mi všechno přišlo ještě horší. V srdíčku mi zůstalo až moc vzpomínek na bývalé přátele, a to jen tak vymazat nejde. Kdyby to šlo. Jen tak lusknout prstem, ale ono to nejde ... 
• Začala jsem se více zajímat o zdravý životní styl a cvičení. Cítím se lépe a mám ze sebe opravdu radost.
• A konečně jsem se odhodlala rodičům oznámit, že si nechám píchnout piercing. A jak víte. Piercingy jsou na svém místě!

    Sama jsem zvědavá, co mi přinese nadcházející rok. Jen opět doufám, že bude o kapku lepší, než předchozí. 

Vám přeji do Nového roku jen to nejlepší a především ... Be your and be happy ...

Love you ♥

MY THOUGHTS IN REAL LIFE #2

   „Nelekla.“ Odvětila jsem, a ani jsem nebyla schopná se mu podívat do očí.
„Kde spíš?“ Tak teď jsem nechápala už vůbec nic. Proč se mě k sakru úplně cizí kluk ptá, kde spím? Chce mě snad znásilnit, a pak zabít? Ne, stop! Nemůžu myslet hned na to nejhorší.
„Všude možně, kde se dá.“
Opět se pochechtl. Ale tentokrát hruběji.
„Můžeš spát u mě. Místo se najde skoro vždycky.“
Ale tak dost už! Tohle přehání! Copak jsem nějaká lehká holka, která každou noc přespává u někoho jiného? Ne, to teda nejsem! Jsem jen holka, která přespává všude možně, jen ne u někoho. 
   Chytl mě za paži, postrčil vpřed a vedl ulicí neznámo kam. Nebráním se. Najednou nemám potřebu se mu vysmeknout a vzít nohy na ramena. Stejně by mi to bylo k ničemu. Plíce mám v hájí, takže bych toho moc neuběhla a kolem mě nebylo ani živáčka, který by mě mohl zachránit před klukem, který se mě možná chystá zabít. No jo, možná, že budu zítra zdobit titulek novin přeříznutá vejpůl a pohozená v nedalekém lese.
   „Takže mi chceš vážně namluvit, že tak hezká holka, jako ty nikoho nemá?“ ... „Ne, nemá.“
Cítila jsem obrovskou potřebu začít brečet, aby mě mohl utěšit, přitisknout k sobě a objímat mě svými pevnými pažemi. Nechápala jsem, jak mě může přitahovat někdo, kdo se mi ze začátku tak hnusil. 
Po deseti minutách úmorného ticha stojím čelem k šedému panélaku. Nahání mi hrůzu snad ještě víc, než představa, že mi každou chvilkou upadnou prsty, jaká je mi zima. To i on snad musí vidět, jak se třesu.   
Postrčí mě vpřed. Stojím vstříc proskleným dveřím a jeho dlaň zápolí se zámkem.
„Račte dál, princezno.“ Řekne oslizlým tónem.
Kráčíme po točitých schodech, při čemž mé podpatky vydávají nepříjemný klapavý zvuk, jež se odráží od prázdného prostoru. 
Při dalším odemykání, tentokrát jeho bytu, cítím jak mi srdce tluče tak moc, že se bojím, aby nevyskočilo ven. Popadne mě neskutečný strach, začínají se mi třást kolena, pálí mě oči a vzpomínky mě směrují k věcem, které chci tak moc pohřbít. 

„Až budeš velká holka ...“ „Ale já už přeci velká jsem!“
„Já vím broučku, ale až budeš ještě větší holka, než teď, tak budeš mít ten nejkrásnější život. Ano?“
„Ano. A najdu si toho nejkrásnějšího prince a budeme spolu žít šťastně až do smrti.“ Usměji se na moji opatrovnici v dětském domově a společně se zatočíme dokola. 

„Přestaň!“ Okřiknu se v duchu, neboť vím, že jsem se opět nechala až moc unést. 
Překročím práh, ucítím směs zatuchliny a mužské kolínské. Všude kam šlápnu je nepořádek a po zemi se válí prázdné konzervy. 
„Proč to dělám? Proč?“ Říkám si v duchu. 
„Promiň, ale asi jsem zapomněl uklidit. Ups ..“ Kabát odhodí na matraci v obývaku a hodí na mě pohled s otázkou: „Něco ostřejšího k pití?“

Love you ♥

TASTY AND HEALTHY MUFFINS/CHRISTMAS GINGERBREAD

Také milujete cukroví, ale zároveň se chcete vyvarovat tomu, že po Vánocích nebudete vědět, co s přebytečnými tuky? Možná je nejvyšší čas vyzkoušet zdravé, ale přesto chutné Vánoční cukroví!

Co budeme potřebovat?

• 250g pšeničné mouky
• 1 lžíce kakaa
• 1 lžíce perníkového koření
• 1 lžíce skořice
• špetka soli
• 3 vejce
• čtvrt hrnku kokosového oleje
• 100g másla
• 1 hrnek mléka (Alpro)
• kokosová směs
• med
• Bebe sušenky

Jak budeme postupovat?

Nejprve si vezmeme nějakou mísu, do které budeme následně přidávat ingredience. Začneme tím, že si odměříme 250g mouky, kterou nasypeme do misky. Přidáme 1 lžíci kakaa, perníkového koření a skořice. Nezapomeneme ani na špetku soli.

Tuto směs poté důkladně zamícháme do sebe, pomocí obyčejné větší lžíce. 

Z lednice si vyndáme 3 vajíčka, máslo a mléko.

Z másla si odřízneme 100g a mléko si nalijeme do menšího hrníčku. Já jsem použila čokoládové Alpro.

Sáhneme po kokosovém ojeli, kterým naplníme ze čtvrtiny hrníček a rozehřejeme jej. 

Do připravené směsi budeme přidávat vajíčka, máslo, kokosový olej a následně, za stálého šlehání mixérem budeme po troškách přilévat čokoládové mléko (samozřejmě můžete použít jakékoliv jiné). Může se stát, že konečné těsto bude hořké, a tak do něj můžete přidat med. Já jsem přidala 3-4 lžíce.

Dokončenou směs dáme na 15min do lednice a v mezičase si vyndáme plechy. Jeden z nich vyložíme košíčky na muffiny a druhý pečícím papírem. 

Neboť jsem měla ještě čas, vzala jsem si Bebe sušenky, které jsem rozdrtila paličkou na maso. Rozmělněnou směs budu používat na dozdobení. 

Nyní jen stačí směs nalít do košíčků a na povrch nasypat kokos, sušenky, nebo cokoliv, co doma najdete. Na druhý plech jsem si dala formičku ve tvaru srdíčka a směs jsem do ní vlila. 

A máme hotovo!

Plechy vložíme do předehřáté trouby na 150° a budeme péct přibližně 20-30min.

Určitě tento recept zkuste a dejte mi vědět, jak dopadl právě u vás. 

Dobrou chuť a krásné Vánoční svátky!

Love you ♥

CHRISTMAS IS HERE, SO A LOT OF LAUGHTS

Zbývá necelý týden do Vánoc a já si to ani neuvědomuji. Vlastně mi přijde, že snad ani není zima. Sněhu už se pravděpodobně nedočkáme, a tak si snad jen můžeme představovat, jak hezké by bylo, kdybychom se ráno probudili, postavili se k oknu a spatřili onu bělostnou peřinu.
Ano, můžeme si to jen představovat. A to je na tom to nejsmutnější.
Někdy si říkám, že si snad koupím sněhové dělo a aspoň na Štědrý den si nějaký ten sníh nafoukám.
No, aspoň jsem se "pokusila" naladit do vánoční nálady tím, že jsem si v pokoji zapálila svíčky, rozsvítila světýlka, která i tak mám nad postelí po celý rok a oblékla si svetr s potiskem rukavic. Myslela jsem, že mi takovéhle maličkosti pomohou, ale ono vůbec.
A tak si sedám na postel, na notebooku ladím Spotify s vánočními písničkami a začínám balit dárky pro mé blízké. A v tu chvíli si uvědomuji, jak jsem na tom špatně. Když jsem byla malá, nakupovala jsem dárky snad už začátkem listopadu a teď jsem je byla shánět čtrnáct dní před Vánoci.
„Jako vážně?“
Ale už dost nostalgie a smutnění nad tím, že Vánoce nejsou tím, co bývali. I přesto všechno mám totiž Vánoce spojené se smíchem, rodinou a radostnými zážitky. V posledních dnech se snažím rozdávat jen pozitivní náladu, nemyslet na špatné věci, netrápit se a užívat si chvíle volna v posteli s filmem a horkým nápojem.
Byla bych ráda, kdybyste se i vy zamysleli nad tím, zda nějaké ty věci nepočkají na později. Přeci jen byste teď měli všechen stres zahodit za hlavu a smát se tak, jak nejlépe umíte. Uvidíte, že se budete cítit lépe, budete mít více energie a především hřejivý pocit na srdci. Nejvíce svého času věnujte rodině, neboť ta tu s vámi bude pořád, na rozdíl od jiných lidí.

Neřešte maličkosti. Však každý máme chyby. 

A jen na závěr vám všem chci popřát krásné Vánoce, které zajisté strávíte se svými nejmilejšími u dobrého jídla a stromečku.
Nezapomínejme, že o dárky vůbec nejde. Jde o lásku, kterou v těchto dnech rozdáváme. A také nezapomínejme, že by nikdo neměl být sám a také není!

Merry Christmas and Happy New Year!

Love you ♥

WHERE I HAVE MY MEDS?

Slunce už je pryč. Nastalo temné šero a pomalu se začíná stmívat. Všude je smutek a lidé, kteří se ještě před nedávnem smáli, jako by je zasáhlo něco, co je ranilo. Mé černé stíny na očích se po náročném dni proměnily ve dvě rozteklé rýhy. Linky se mi umazaly a řasenka se drolí při každém mrknutí. Rty mám suché z nedostatku tekutin a cítím, jak mě v chladném počasí pálí. Jsou rozpraskané od věčného okusování, olupování a ničení. Temná rtěnka mi zalezla do rozkousaných míst, což vytvořilo nepěkné šupinky. Fialové vlasy se mi vlhkem zvlnily.

Takhle to nemá být ...

Něco je špatně ...

Kráčím uličkou v autobuse, sedám si na zadní sedadlo a najednou nevím, co dál. Nevím, zda si mám z kapsy vytáhnout zamotaná sluchátka, nebo jen nadále nehnutě sedět a koukat do zamlženého skla. Jak moc bych chtěla vzít svůj prst a táhnout s ním čáru přes sklo, ale neodvážím se.

Rozmotávám sluchátka, jeden konec umístím do telefonu a sluchátka si vložím do uší. Cítím tu moc, kterou s nimi mám. Neslyším okolí, neslyším to zlé. Zavírám oči, ve kterých mě pálí slzy. Zašimrá mě v nose a z levého oka mi na tvář steče černá a slaná kapka vody.

„Zlato ... ty už nikdy nesmíš brečet!“ Prohrála jsem.

Ale, kde mám sakra svoje léky? Kde?

Kde jsou ty léky, při jejichž pozření se zapomíná na to špatné, a kdy přestanete vnímat realitu? Kdy se budete jen malátně pohybovat, slýchat vnitřní hlasy a padat do bezvědomí?

Chtěla bych ty léky mít právě teď u sebe, abych jich do sebe mohla nasoukat celé platíčko. Doufala bych jen v to, že budou natolik silné a uspí mě navždy.
„Chci léky! Chci do sebe nasypat to svinstvo! Teď hned!“ Je mi jedno, kde jsem, Je mi jedno, že za mnou sedí stařičká žena, která se raduje za každý den, kdy jí slouží srdíčko. A je mi i úplně jedno, že o dvě sedadla přede mnou sedí mladá slečna čekající miminko.
Už je mi všechno jedno ...
Chci jen své léky. Tak už mi je prosím dejte ...

Love you ♥

ABOUT MY PIERCING!

Ten nejkrásnější pocit je, když si pomaličku, ale jistě můžete plnit své sny. Když si konečně můžete jít za něčím, po čem tak dlouho dobu toužíte.
Je jen na vás, kdy se rozhodnete svá přání dát do pohybu. A je jen na vás, jaké ty sny, nebo přání budou. Může se to týkat maličkostí, až po věci, na kterých musíte nějakou dobu pracovat, než je uvidíte na vlastní oči.
Já jsem se přibližně před týdnem rozhodla, že chci být tím člověkem, kterým být chci. Že už nechci být tak obyčejná a nesvá. Zjistila jsem, že mi chybí věc, která by dělala mě mnou.
Teď si asi spousta z vás řekne, že to co jsem si splnila je jen drobnost a někomu to bude připadat nesmyslné, ale opravdu mým snem bylo mít piercing. Nějak jsem tušila, že když si ho dám, tak budu zase o chlup jiná. A o to mi jde!

A tadáá piercing je na světě! 

A opravdu jsem si s ním něco vytrpěla. No, ono bych to vlastně nebyla já, kdyby se mi nestala nějaká "pikantní" situace.
S myšlenkou, že si piercing dám jsem po světe chodila už pěkně dlouho. Ale chápete. Samé hledání článků na internetu, zda to bolí, nebo ne a další bláboly. Pak co na to řeknou rodiče, kamarádi, učitelé a takhle bych vám moje úvahy mohla vyjmenovávat hodiny. Ale před dvěma týdny jsem si řekla, že to mým rodičům oznámím a buď to vezmou v klidu, nebo mě vynesou v zubech. Jejich kladná reakce mě dosti překvapila, a tak už jen zbývalo sáhnout po penězích z prasátka, sebrat odvahu a jít si pro svůj sen.
V pondělí 23.11.2015 jsem s kamarádkou navštívila salon a udělala průzkum, zda by to tedy šlo. No, když si to tak vezmu, tak mi jiná možnost, než navštívit právě tento nezbývala.
Ve středu tedy přišel můj osudný den, kdy jsem uskutečnila cestu do Salonu Highlander Tattoo v Pardubicích. Celá rozklepaná a s myšlenkou na to nejhorší jsem se položila na křeslo. A věřte mi, že když jsem viděla tu jehlu, tak se mi chtělo utíkat. Ale jsem přeci velká holka.
Zavřela jsem oči a ucítila silné štípnutí, až pálení. Tak a jedna dírka byla píchnutá. A můžu vám říct, že to druhé ďobnutí jsem ani necítila, jak jsem se silně soustředila. Ze rtu mi stekla kapka krve a udělalo se mi mdlo. Chvíli jsem si ještě poležela a za deset minut jsem po ulici chodila s dvěmai černými kuličkami pod rty.
Ani nevíte, jak jsem byla šťastná a zároveň pyšná sama na sebe.
Asi si říkáte, kdy přijde ta komplikace? No, právě teď.
Ještě ten den večer jsem se chystala spát, když tu mi jeden piercing vypadl. Samozřejmě jsem se lekla a začala jsem panikařit. Ale ani za Boha jsem ho tam nemohla zpátky dát. Jaká smůla, že mi po chvilce vypadl i druhý. Takže moje štěstí trvalo opravdu kratičkou chvíli.
Druhý den jsem vyrazila do Salonu znovu a bylo mi řečeno, že si piercing musím utahovat, což mě ani ve snu nenapadlo.
Byla jsem velice nadšená, že mi to za týden budou píchat znovu. Ale přeci jen jsem to chtěla, a tak jsem si to musela vytrpět až do poslední chvilky.
Napodruhé mě píchnutí bolelo již o něco více, neboť jsem věděla do čeho jdu. Ale nic, co by se nedalo vydržet to nebylo.

Muhahaháá je to taam!!

I LOVE MY IMPERFECTION, BUT I WANT TO BE PERFECT

Stojím před obrovským zrcadlem s jedinou myšlenkou: Chci být perfektní!

Ale co to vlastně znamená být perfektní? Mít míry 90-60-90, dokonalou pleť, rovné, dlouhé vlasy, nebo být chytrý? Ale co když to znamená úplně něco jiného a naprosto prostého? Jako mít rádi své nedokonalosti a brát se tací, jací jsme? Bohužel jen malá hrstka z nás se podívá na svůj odraz v zrcadle se slovy plnými chvály a pozitivity. Většinou se na sebe ani podívat nemůžeme, hnusíme se sami sobě a vadí nám každá chybička. 

I já jsem zažila chvíle, kdy jsem se sama sobě ošklivila, neměla jsem se ráda a po tváři mi stékaly slzy. Ale každý z nás si postupem času uvědomí, že tímhle si nepomůže. Že slzy a nenávist sebe samého nám budou pouze ničit naše sebevědomí a kazit plány do budoucna. Začneme mít strach, že si náhodná kolemjdoucí osoba všimne byť jen malé chybičky na nás.

Ale co nám v tu chvíli bude zbývat? Snad jen zalést pod peřinu a už nikdy nevykouknout ven. 

Prosím už dost!

Já sama mám na sobě nespočet nedokonalých míst a vím, jak je těžké překonat nenávist k sobě. Ale také vím, že je možné to zvládnout. Bude stačit, když se podíváme do zrcadla a z věcí, které se nám na nás nelíbí uděláme věci, které jsou na nás jedinečné. 

Začnu tedy u sebe. Opravdu dlouho jsem se nemohla smířit s tím, že mám kudrnaté vlasy a považovala jsem je za vadu. Nikdo je neměl, připadala jsem si divná. Ale po nějaké době jsem si uvědomila, že je to možná jedna z věcí, která je na mě zajímavá a jedinečná. 

Nemám ráda svoje nohy. Jsou moc krátké a mám široká lýtka. Ale bohužel to máme v rodině, a tak s tím moc věcí nezmůžu. 

Řekněte mi, kdo má každé obočí jiné? No já samozřejmě. Jedno z nich mám posazené víš a druhé zase níž. Trvalo mi, než jsem to přijmula, ale teď už o tom ani nevím. 

A takhle bych mohla pokračovat i nadále, ale to bych vám prozradila všechny mé nedokonalosti,což opravdu není účelem.

Jen bych chtěla, abychom se nad sebou všichni zamysleli a dokázali akceptovat ten fakt, že za každou dokonalostí nemusí být tak pravá krása. Že je to zcela určitě zabarveno tak, aby z toho ta ideální věc vznikla. Proto se nenechme zmást médii a jinými zhovadělostmi. 

Love you ♥

MY THOUGHTS IN REAL LIFE #1

Většinu mého času strávím tím, že si vymýšlím různé smyšlené příběhy, které nemají nic společného se mnou, ani s kýmkoliv jiným. Utvářím si v hlavě různé "blbůstky". A tak mě napadlo, že bych je mohla přidávat na blog pod názvem "MY THOUGHTS IN REAL LIFE". Co vy na to?

   Venku byla celkem zima, klepala jsem se a od úst se mi linul dým. Právě jsem dokouřila svou poslední cigaretu. Ano, opravdu poslední. Slíbila jsem to!
Někdy je ale touho po tom, vtisknout si mezi prsty onu zabijáckou věc, oproti touze být opět čistá natolik silnější, že to prostě nedokáži zastavit. 
Ségra mi umřela, na rakovinu. Jako by do mě udeřil hrom, zůstala jsem otupěním stát, ani jsem se nehla. Měla jsem pocit, že jí opět vidím, bezmocnou a slabou. Jako bych měla rentgenové vidění. Slídila jsem očima pod její pokožkou a narazila jsem na prokouřené plíce. 
V tu chvíli na mě někdo zavolal:„Slečno, jste v pořádku?" Leknutím jsem půlku cigarety upustila na zem. Byl to postarší muž právě venčící svého čtyřnohého mazlíčka. Bylo mi ho líto. Všech starších lidí je mi líto.
   Byla čím dál tím větší zima, začal foukat vítr. Sebrala jsem ze země kabelku, seskočila jsem ze zábradlí na autobusáku a s myšlenkami, že odtud musím pryč jsem rychlou chůzi vyrazila vpřed.
Dostala jsem děsnou chuť na kafe. Jenže v tuhle dobu si ho dám leda tak někde v automatu. Ale co, pro jednou to přežiji. 
V peněžence jsem vyhrabala poslední drobáky, které jsem bezhlavě naházela do automatu.       
„Kruci! Ten krám zase nefunguje!" rozčílila jsem se.
„Jen klid." za boky mě chytl kluk. Mohl být jen o kapku starší než já. Na tvářích měl nepatrné strniště, jeho oči byly hluboce modré, srdce se mi div nezastavilo. Pochechtl se, podrbal na bradě a namachrovaně pravil:„Copak kotě? Nějak ti to nejde, co?" v tu chvíli jsem věděla, že je to jen další blbeček, kterej má potřebu otravovat holky, s hlavou plnou zmatků. Nic jsem neřekla, mlčela jsem.
   Než jsem se nadála podával mi černou kávu. Ani jsem nepoděkovala a s nezájmem jsem odešla. Doufala jsem v to, že si nedovolí mě sledovat a do hlavy mi cpát nějaké kecy, na které vážně zvědavá nejsem. 
Stoupla jsem si před halu, ruce jsem si zahřívala o horký kelímek. Zlehka jsem se napila, ucítila jsem hořkost. Ale nebyla tak hořká, jako všechny vzpomínky spojené s dětstvím. S tím, čím jsem si prošla. Máma umřela při porodu, táta mě nechtěl, a tak jsem šla do děcáku. Až v patnácti jsem se dozvěděla, že mám starší ségru. Jak jsem se již zmínila, měla rakovinu. Drsný co? Ale jde o zvyk.
Znovu jsem se napila, každý lok byl odpornější a odpornější. 
   Chytla jsem na sebe vztek, kávu jsem vylila do trávy a kelímek jsem se pokusila zadupat do země. Už zase, sakra! Neumím ovládat své emoce.
   Pár metrů ode mě jsem uviděla černý stín, ale v tuhle dobu už tu nikdo nebyl. Docela mě to vystrašilo, nedokázala jsem se ani ohlédnout.
„Ale maličká, lekla ses?" sakra, zase on. 
Nasadila jsem otrávený výraz a řekla jsem si, že ho prozatím budu ignorovat. Prozatím ...

Love you ♥

HONEY, SMILE!

Nedávno jsem se zamýšlela nad tím, jak je úsměv důležitý. Že vlastně člověk nemusí vypadat dokonale, mít drahé oblečení, že holka nemusí být modelka, aby lidi oslovila. Stačí se jen pousmát a nechodit neustále s obličejem, který v sobě nemá ani kapku života. Přijde mi, jako bychom se báli jen tak bezdůvodně usmát na kolemjdoucího člověka, prodavačku v obchodě, učitele, kamaráda, nebo kohokoliv jiného. Vždyť darování úsměvu nic nestojí a mnohdy tím můžeme někomu pomoct, nebo mu aspoň o trochu zlepšit den. 

Já osobně nemám ráda ten typ stereotypních a rádoby důležitých lidí, kteří se prostě ne a ne usmát za žádnou cenu. Jakoby se za svůj úsměv styděli, jakoby jim to přišlo ubohé a trapné se na někoho mile podívat a pousmát. 

Sama se usmívám málo, ale vím to. Nemám totiž důvod k tomu se usmívat. Neustále se zabývám maličkostmi kolem sebe, které mě neskutečně vytáčí a nutí mě se pořád rozčilovat. Ale už s tím chci vážně přestat a chci se pokusit být více nad věcí a mezi mé každodenní povinnosti zařadit i kapku úsměvu. Pořád si říkám, že možná příčinou toho, proč nemám tolik kamarádů a lidí, kteří by mě měli rádi je můj vzhled. To, že nejsem ideál krásy, že nejsem ani hubená, a ani vysoká. Ale mám takové tušení, že jsem na tu pravou příčinu nedávno přišla. Když jsem "naštvaná" a nemám náladu, tak si mě moc lidé nevšímají, ale pokud jsem zrovna "šťastná" a plná energie, tak se lidé otáčejí a nepřijdu si tak neviditelná. Vím, a také jsem to zmiňovala, že ostatní prostě mají rádi lidi plné života a úsměvu. 

A víte, kdy mám chuť na úsměv já? Když si můžu sednout před kameru, jít fotografovat, cvičit, vymýšlet zdravé recepty, číst si.

Jen nemám chuť se usmívat, když mi někdo zkazí náladu blbými poznámkami na můj vzhled, nebo styl oblékání. A asi právě tohle je mou slabou stránkou. Ale já se s tím budu snažit poprat a pokusím se nešetřit s úsměvem. 

Love you ♥

LET ME LIVE!

Ti, kteří mě znají, tak moc dobře vědí, že se nerada oblékám obyčejně a stereotypně. Že se nejlépe cítím v tričkách s šíleným potiskem, výstředními barvami, nebo naopak mám někdy chuť se obléknout celá do černé. A také je jim jasné, že se mé rty nespokojí s bezbarvým balzámem, ale že potřebují pořádnou dávku červené, nebo rudé rtěnky. Moje vlasy nejsou přírodní, ale jsou bíle. A někdy dokonce hrají všemi možnými odstíny barev. Proč se ale najdou lidé, kteří mají potřebu mě kritizovat, pořvávat na mě nadávky, ničit mě a zesměšňovat? To je snad rodiče neučili, jak se mají chovat? Někdy se tak ale nechovají jen děti, ale i starší lidé a dokonce i o dost starší lidé.
Nikdy pro mě nebylo jednoduché se vyrovnat s kritikou, nadávkami a zesměšňováním. Již jen z toho důvodu, že jsem si tímhle vším prošla hodně drsným způsobem. Myslela jsem si, že teď, když půjdu na novou školu, do nového města a za novými lidmi, že bude všechno lepší. Ale pohledy lidi jsou stále stejné a mnohdy i horší. Sama ale nevím, jak tohle zastavit.

Jdu po chodbě a letmo za sebou zaslechnu klučičí hlas, který na mě volá: „Ovečko Shaun!“
Tep se mi zrychlí a mám sto chutí utéct pryč. Můžu snad za to, že mám kudrnaté vlasy? Kde to žijeme, že jsme na sebe tak zlí?

Vystoupím z autobusu, jdu rychlou chůzí na nástupiště číslo sedm, při čemž mi podpatky klapou o hrubí asfalt. Jdu s hlavou sklopenou, bojím se, co přijde dál. A náhle slyším skupinku lidí v mém věku a jeden z nich povídá: „Co to je? To je hnus! To je nějaký emo, ne?“
Sakra! Jak by bylo vám, kdyby jste tohle zaslechli?
Proč jsme neustále odsuzování za to, jak vypadáme, či jak se oblékáme? Vždyť o tomhle to není. I kdybych na sobě měla igelitový pytel, tak to každému může být jedno. Jen hlupák se bude někomu smát kvůli tomu, jaké oblečení nosí, a jaká styl preferuje.

Opět kráčím na nástupiště číslo sedm. Pro dnešek mám ve vlasech po bocích zelené pramínky a nějaká skupinka lidí se začne děsně smát a jeden kluk povídá: „Hele! Vodník!“
Že jim to není trapné. Já už nemůžu dělat nic jiného, než se tomu smát, i když je mi to líto.

Nedávno jsem si koupila nový školní batoh s potiskem marihuany. Nepřijde mi to špatné, naopak. Přijde mi to celkem vtipné. Najdou se ovšem tací, kteří si opět potřebují hrát na vtipálky.
Stojím na zastávce a čekám na autobus domů. Zítra konečně začínají prázdniny, tak už abych byla doma. Autobus přijíždí a já se jdu postavit do řady. Koukám, že dneska nastupuje opravdu hodně lidí.
Postaví se za mě žena ve věku tak 30ti let a dva kluci podobného věku jako já. Paní povídá: „Copak kluci, zaujal vás batůžek?“ přehlížím to.
Jeden z kluků jí odpoví: „Je zelenej. To se mi nelíbí.“
A druhý dodá: „A tráva stejně smrdí.“

Také se setkáváte s tím, že si na vás okolí ukazuje? Klidně se o to podělte v komentářích a můžete mi napsat, co si o těchto věcech myslíte vy.

Love you ♥

I CLOSE MY EYES

Stála jsem tam jako přikovaná, srdce mi bušilo a kolem mě byly davy fanoušků skandující jejich jména. Atmosféra byla tak napjatá a plná očekávání, že jsem v tu chvíli nedokázala na nic myslet. A pak se objevili na scéně ti, kteří pro mě tak moc znamenají a já skoro přestala dýchat. Lidé jásaly a vřískotem jim dodávali obrovskou podporu. 

Přes celý klub se rozezněly tóny první písničky. Zavřela jsem oči a hudbu jsem vnímala jen svým srdcem. Takový pocit jsem dlouho nezažila. Vím, že právě tenhle večer mě to dobylo pozitivitou a kapkou sebevědomí.

Love you ♥

RAINY DAY

S hlavou opřenou o okénko autobusu přemýšlím nad tím, z jakého důvodu nemají lidé rádi deštivé počasí. Vždyť je za ním skryto tolik krásy, zamyšlení, a jak negativní, tak i pozitivní energie. Kolikrát ani nevnímám nic jiného, než kapky dopadající na sklo a hudbu, která mi hraje do sluchátek. A někdy zase přemýšlím nad věcmi, které by mě za normálních okolností nenapadly. Přemýšlím nad tím, proč je město zahalené do deště, mlhy a ranní ospalosti, tak smutné a prázdné. Může to mít za vinu několik věcí. Možná se lidem nechce tak brzy vstávat, odradilo je upršené ranní počasí, nebo jen nemají deštník, pod který by se ukryly před kapkami deště. 

Když opominu to, že v odrazu skla vidím svou tvář, tak také vidím smutné, skleslé ulice města, ve kterých to vypadá tak, jako by se z nich vytratil život. Jakoby lidé zmizeli daleko. Někam tam, kde jsou ulice plné slunce a pozitivity. Jako bychom se báli deště. Ale proč? Vždyť je to jen voda, která v kapičkách dopadá na zem. 

Lidé v těchto dnech jsou také více zranitelní. Z největších borců se stanou jen obyčejné živé bytosti s kapucí na hlavě, nebo deštníkem v ruce. Setkala jsem se se i s někým, kdo mi tohle deštivé a zašedlé počasí označil, jako období plné depkaření a špatných nálad. Ono je to možná tím, že nám tohle počasí přijde až moc depresivní. Což je v podstatě pravda. Ráno je tma a večer se stmívá až moc brzy, což nás nutí ke spánku. Čímž tím pádem nic nestíháme a jsme ve stresu, 

Ale zkusme se na chvíli zastavit uprostřed ulice, koukat na osvětlené obchody, blikající semafory, poslouchat kapky deště a dýchat. Možná, že se právě deštivé dny stanou našimi oblíbenými. Že už se nevzbudíme se špatnou náladou, nebudeme se stresovat kvůli tomu, že nic nestíháme, nebo že jsme si právě zapomněli termosku s čajem, neboť náš autobus má půlhodinové zpoždění a my mrzneme a třeseme se zimou,

Když jsem doma, tak sedím v křesle, piju horký čaj, kafe, jím ovoce, poslouchám písničky, pozoruji dešťové kapky a liduprázdné ulice. Pro mě je to relaxace a chvilka, jako stvořená na urovnání si věcí hlavě. Asi proto patří deštivé dny mezi mé oblíbené a naučila jsem se z nich nemít takový strach. 

Love you ♥

EVERYTHING BAD I ERASED FROM MY LIFE ...

Tričko/T-shirt - Wayfarer.com

Boyfriend jeans - CROPP

Křivák/Jackknife - New Yorker

Šátek/Scarf - Nepamatuji si odkud je

Boty/Shoes - Deichmann

Choker - Tally Weijl

Hodinky/Watch - Oriflame

Rtěnka/Lipstick - Oriflame

Love you ♥