„Kde spíš?“ Tak teď jsem nechápala už vůbec nic. Proč se mě k sakru úplně cizí kluk ptá, kde spím? Chce mě snad znásilnit, a pak zabít? Ne, stop! Nemůžu myslet hned na to nejhorší.
„Všude možně, kde se dá.“
Opět se pochechtl. Ale tentokrát hruběji.
„Můžeš spát u mě. Místo se najde skoro vždycky.“
Ale tak dost už! Tohle přehání! Copak jsem nějaká lehká holka, která každou noc přespává u někoho jiného? Ne, to teda nejsem! Jsem jen holka, která přespává všude možně, jen ne u někoho.
Chytl mě za paži, postrčil vpřed a vedl ulicí neznámo kam. Nebráním se. Najednou nemám potřebu se mu vysmeknout a vzít nohy na ramena. Stejně by mi to bylo k ničemu. Plíce mám v hájí, takže bych toho moc neuběhla a kolem mě nebylo ani živáčka, který by mě mohl zachránit před klukem, který se mě možná chystá zabít. No jo, možná, že budu zítra zdobit titulek novin přeříznutá vejpůl a pohozená v nedalekém lese.
„Takže mi chceš vážně namluvit, že tak hezká holka, jako ty nikoho nemá?“ ... „Ne, nemá.“
Cítila jsem obrovskou potřebu začít brečet, aby mě mohl utěšit, přitisknout k sobě a objímat mě svými pevnými pažemi. Nechápala jsem, jak mě může přitahovat někdo, kdo se mi ze začátku tak hnusil.
Po deseti minutách úmorného ticha stojím čelem k šedému panélaku. Nahání mi hrůzu snad ještě víc, než představa, že mi každou chvilkou upadnou prsty, jaká je mi zima. To i on snad musí vidět, jak se třesu.
Postrčí mě vpřed. Stojím vstříc proskleným dveřím a jeho dlaň zápolí se zámkem.
„Račte dál, princezno.“ Řekne oslizlým tónem.
Kráčíme po točitých schodech, při čemž mé podpatky vydávají nepříjemný klapavý zvuk, jež se odráží od prázdného prostoru.
Při dalším odemykání, tentokrát jeho bytu, cítím jak mi srdce tluče tak moc, že se bojím, aby nevyskočilo ven. Popadne mě neskutečný strach, začínají se mi třást kolena, pálí mě oči a vzpomínky mě směrují k věcem, které chci tak moc pohřbít.
„Až budeš velká holka ...“ „Ale já už přeci velká jsem!“
„Já vím broučku, ale až budeš ještě větší holka, než teď, tak budeš mít ten nejkrásnější život. Ano?“
„Ano. A najdu si toho nejkrásnějšího prince a budeme spolu žít šťastně až do smrti.“ Usměji se na moji opatrovnici v dětském domově a společně se zatočíme dokola.
„Přestaň!“ Okřiknu se v duchu, neboť vím, že jsem se opět nechala až moc unést.
Překročím práh, ucítím směs zatuchliny a mužské kolínské. Všude kam šlápnu je nepořádek a po zemi se válí prázdné konzervy.
„Proč to dělám? Proč?“ Říkám si v duchu.
„Promiň, ale asi jsem zapomněl uklidit. Ups ..“ Kabát odhodí na matraci v obývaku a hodí na mě pohled s otázkou: „Něco ostřejšího k pití?“
Love you ♥
Žádné komentáře:
Okomentovat