WHERE I HAVE MY MEDS?

Slunce už je pryč. Nastalo temné šero a pomalu se začíná stmívat. Všude je smutek a lidé, kteří se ještě před nedávnem smáli, jako by je zasáhlo něco, co je ranilo. Mé černé stíny na očích se po náročném dni proměnily ve dvě rozteklé rýhy. Linky se mi umazaly a řasenka se drolí při každém mrknutí. Rty mám suché z nedostatku tekutin a cítím, jak mě v chladném počasí pálí. Jsou rozpraskané od věčného okusování, olupování a ničení. Temná rtěnka mi zalezla do rozkousaných míst, což vytvořilo nepěkné šupinky. Fialové vlasy se mi vlhkem zvlnily.

Takhle to nemá být ...

Něco je špatně ...

Kráčím uličkou v autobuse, sedám si na zadní sedadlo a najednou nevím, co dál. Nevím, zda si mám z kapsy vytáhnout zamotaná sluchátka, nebo jen nadále nehnutě sedět a koukat do zamlženého skla. Jak moc bych chtěla vzít svůj prst a táhnout s ním čáru přes sklo, ale neodvážím se.

Rozmotávám sluchátka, jeden konec umístím do telefonu a sluchátka si vložím do uší. Cítím tu moc, kterou s nimi mám. Neslyším okolí, neslyším to zlé. Zavírám oči, ve kterých mě pálí slzy. Zašimrá mě v nose a z levého oka mi na tvář steče černá a slaná kapka vody.

„Zlato ... ty už nikdy nesmíš brečet!“ Prohrála jsem.

Ale, kde mám sakra svoje léky? Kde?

Kde jsou ty léky, při jejichž pozření se zapomíná na to špatné, a kdy přestanete vnímat realitu? Kdy se budete jen malátně pohybovat, slýchat vnitřní hlasy a padat do bezvědomí?

Chtěla bych ty léky mít právě teď u sebe, abych jich do sebe mohla nasoukat celé platíčko. Doufala bych jen v to, že budou natolik silné a uspí mě navždy.
„Chci léky! Chci do sebe nasypat to svinstvo! Teď hned!“ Je mi jedno, kde jsem, Je mi jedno, že za mnou sedí stařičká žena, která se raduje za každý den, kdy jí slouží srdíčko. A je mi i úplně jedno, že o dvě sedadla přede mnou sedí mladá slečna čekající miminko.
Už je mi všechno jedno ...
Chci jen své léky. Tak už mi je prosím dejte ...

Love you ♥