I LOVE MY IMPERFECTION, BUT I WANT TO BE PERFECT

Stojím před obrovským zrcadlem s jedinou myšlenkou: Chci být perfektní!

Ale co to vlastně znamená být perfektní? Mít míry 90-60-90, dokonalou pleť, rovné, dlouhé vlasy, nebo být chytrý? Ale co když to znamená úplně něco jiného a naprosto prostého? Jako mít rádi své nedokonalosti a brát se tací, jací jsme? Bohužel jen malá hrstka z nás se podívá na svůj odraz v zrcadle se slovy plnými chvály a pozitivity. Většinou se na sebe ani podívat nemůžeme, hnusíme se sami sobě a vadí nám každá chybička. 

I já jsem zažila chvíle, kdy jsem se sama sobě ošklivila, neměla jsem se ráda a po tváři mi stékaly slzy. Ale každý z nás si postupem času uvědomí, že tímhle si nepomůže. Že slzy a nenávist sebe samého nám budou pouze ničit naše sebevědomí a kazit plány do budoucna. Začneme mít strach, že si náhodná kolemjdoucí osoba všimne byť jen malé chybičky na nás.

Ale co nám v tu chvíli bude zbývat? Snad jen zalést pod peřinu a už nikdy nevykouknout ven. 

Prosím už dost!

Já sama mám na sobě nespočet nedokonalých míst a vím, jak je těžké překonat nenávist k sobě. Ale také vím, že je možné to zvládnout. Bude stačit, když se podíváme do zrcadla a z věcí, které se nám na nás nelíbí uděláme věci, které jsou na nás jedinečné. 

Začnu tedy u sebe. Opravdu dlouho jsem se nemohla smířit s tím, že mám kudrnaté vlasy a považovala jsem je za vadu. Nikdo je neměl, připadala jsem si divná. Ale po nějaké době jsem si uvědomila, že je to možná jedna z věcí, která je na mě zajímavá a jedinečná. 

Nemám ráda svoje nohy. Jsou moc krátké a mám široká lýtka. Ale bohužel to máme v rodině, a tak s tím moc věcí nezmůžu. 

Řekněte mi, kdo má každé obočí jiné? No já samozřejmě. Jedno z nich mám posazené víš a druhé zase níž. Trvalo mi, než jsem to přijmula, ale teď už o tom ani nevím. 

A takhle bych mohla pokračovat i nadále, ale to bych vám prozradila všechny mé nedokonalosti,což opravdu není účelem.

Jen bych chtěla, abychom se nad sebou všichni zamysleli a dokázali akceptovat ten fakt, že za každou dokonalostí nemusí být tak pravá krása. Že je to zcela určitě zabarveno tak, aby z toho ta ideální věc vznikla. Proto se nenechme zmást médii a jinými zhovadělostmi. 

Love you ♥

MY THOUGHTS IN REAL LIFE #1

Většinu mého času strávím tím, že si vymýšlím různé smyšlené příběhy, které nemají nic společného se mnou, ani s kýmkoliv jiným. Utvářím si v hlavě různé "blbůstky". A tak mě napadlo, že bych je mohla přidávat na blog pod názvem "MY THOUGHTS IN REAL LIFE". Co vy na to?

   Venku byla celkem zima, klepala jsem se a od úst se mi linul dým. Právě jsem dokouřila svou poslední cigaretu. Ano, opravdu poslední. Slíbila jsem to!
Někdy je ale touho po tom, vtisknout si mezi prsty onu zabijáckou věc, oproti touze být opět čistá natolik silnější, že to prostě nedokáži zastavit. 
Ségra mi umřela, na rakovinu. Jako by do mě udeřil hrom, zůstala jsem otupěním stát, ani jsem se nehla. Měla jsem pocit, že jí opět vidím, bezmocnou a slabou. Jako bych měla rentgenové vidění. Slídila jsem očima pod její pokožkou a narazila jsem na prokouřené plíce. 
V tu chvíli na mě někdo zavolal:„Slečno, jste v pořádku?" Leknutím jsem půlku cigarety upustila na zem. Byl to postarší muž právě venčící svého čtyřnohého mazlíčka. Bylo mi ho líto. Všech starších lidí je mi líto.
   Byla čím dál tím větší zima, začal foukat vítr. Sebrala jsem ze země kabelku, seskočila jsem ze zábradlí na autobusáku a s myšlenkami, že odtud musím pryč jsem rychlou chůzi vyrazila vpřed.
Dostala jsem děsnou chuť na kafe. Jenže v tuhle dobu si ho dám leda tak někde v automatu. Ale co, pro jednou to přežiji. 
V peněžence jsem vyhrabala poslední drobáky, které jsem bezhlavě naházela do automatu.       
„Kruci! Ten krám zase nefunguje!" rozčílila jsem se.
„Jen klid." za boky mě chytl kluk. Mohl být jen o kapku starší než já. Na tvářích měl nepatrné strniště, jeho oči byly hluboce modré, srdce se mi div nezastavilo. Pochechtl se, podrbal na bradě a namachrovaně pravil:„Copak kotě? Nějak ti to nejde, co?" v tu chvíli jsem věděla, že je to jen další blbeček, kterej má potřebu otravovat holky, s hlavou plnou zmatků. Nic jsem neřekla, mlčela jsem.
   Než jsem se nadála podával mi černou kávu. Ani jsem nepoděkovala a s nezájmem jsem odešla. Doufala jsem v to, že si nedovolí mě sledovat a do hlavy mi cpát nějaké kecy, na které vážně zvědavá nejsem. 
Stoupla jsem si před halu, ruce jsem si zahřívala o horký kelímek. Zlehka jsem se napila, ucítila jsem hořkost. Ale nebyla tak hořká, jako všechny vzpomínky spojené s dětstvím. S tím, čím jsem si prošla. Máma umřela při porodu, táta mě nechtěl, a tak jsem šla do děcáku. Až v patnácti jsem se dozvěděla, že mám starší ségru. Jak jsem se již zmínila, měla rakovinu. Drsný co? Ale jde o zvyk.
Znovu jsem se napila, každý lok byl odpornější a odpornější. 
   Chytla jsem na sebe vztek, kávu jsem vylila do trávy a kelímek jsem se pokusila zadupat do země. Už zase, sakra! Neumím ovládat své emoce.
   Pár metrů ode mě jsem uviděla černý stín, ale v tuhle dobu už tu nikdo nebyl. Docela mě to vystrašilo, nedokázala jsem se ani ohlédnout.
„Ale maličká, lekla ses?" sakra, zase on. 
Nasadila jsem otrávený výraz a řekla jsem si, že ho prozatím budu ignorovat. Prozatím ...

Love you ♥

HONEY, SMILE!

Nedávno jsem se zamýšlela nad tím, jak je úsměv důležitý. Že vlastně člověk nemusí vypadat dokonale, mít drahé oblečení, že holka nemusí být modelka, aby lidi oslovila. Stačí se jen pousmát a nechodit neustále s obličejem, který v sobě nemá ani kapku života. Přijde mi, jako bychom se báli jen tak bezdůvodně usmát na kolemjdoucího člověka, prodavačku v obchodě, učitele, kamaráda, nebo kohokoliv jiného. Vždyť darování úsměvu nic nestojí a mnohdy tím můžeme někomu pomoct, nebo mu aspoň o trochu zlepšit den. 

Já osobně nemám ráda ten typ stereotypních a rádoby důležitých lidí, kteří se prostě ne a ne usmát za žádnou cenu. Jakoby se za svůj úsměv styděli, jakoby jim to přišlo ubohé a trapné se na někoho mile podívat a pousmát. 

Sama se usmívám málo, ale vím to. Nemám totiž důvod k tomu se usmívat. Neustále se zabývám maličkostmi kolem sebe, které mě neskutečně vytáčí a nutí mě se pořád rozčilovat. Ale už s tím chci vážně přestat a chci se pokusit být více nad věcí a mezi mé každodenní povinnosti zařadit i kapku úsměvu. Pořád si říkám, že možná příčinou toho, proč nemám tolik kamarádů a lidí, kteří by mě měli rádi je můj vzhled. To, že nejsem ideál krásy, že nejsem ani hubená, a ani vysoká. Ale mám takové tušení, že jsem na tu pravou příčinu nedávno přišla. Když jsem "naštvaná" a nemám náladu, tak si mě moc lidé nevšímají, ale pokud jsem zrovna "šťastná" a plná energie, tak se lidé otáčejí a nepřijdu si tak neviditelná. Vím, a také jsem to zmiňovala, že ostatní prostě mají rádi lidi plné života a úsměvu. 

A víte, kdy mám chuť na úsměv já? Když si můžu sednout před kameru, jít fotografovat, cvičit, vymýšlet zdravé recepty, číst si.

Jen nemám chuť se usmívat, když mi někdo zkazí náladu blbými poznámkami na můj vzhled, nebo styl oblékání. A asi právě tohle je mou slabou stránkou. Ale já se s tím budu snažit poprat a pokusím se nešetřit s úsměvem. 

Love you ♥