COINCIDENCE

    Bylo to úplně obyčejné pondělí, kdy jsem stála na zastávce, poslouchala písničky a vyčkávala na příjezd autobusu.
Vždycky se co nejrychleji snažím projít uličkou a zapadnout do sedadla. Nevím proč, ale přijde mi, jako bych najednou byla hlavním středem pozornosti. Takové to: ,,Pozor! Teď procházím já!" Heh.
Ale v ten den jsem pohledem zavadila o člověka, kterého zrovna moc v lásce nemám. Jeho škodolibý výraz a obličej sériového vraha mě celkem zaskočil, ale snažila jsem se na sobě nedat znát žádné rozrušení. Vzala jsem si lístek a snažila se zaujmout místo na předposledním sedadle.
    Když v ten moment se zastavím a mám pocit, jako by to byl jen jeden z mých růžově vykreslených snů.
„Počkat, cože? Já nespím? Aha, tak to bude asi realita.” Honí se mi hlavou.
Stojím na schodech v uličce, a s údivem ze sebe dostanu nějakou frázi: „Čááu. Můžu k tobě?” Podívá se na mě s nevěřícným výrazem v očích a radostně souhlasí.
Ani na chvíli nemůžu uvěřit tomu, že sedím vedle něho. Vedle kluka, kterého jsem tři měsíce neviděla. A kluka, který se mi před týdnem, po více jak měsíční pauze ozval. Vždyť tohle je absolutně šílené. A ještě mě tu zahrnuje komplimenty? To se mám jako začít červenat, nebo jak si to ksakru představuje?
„Ne, hlavně klid.” Říkám si v duchu.
    Nemlčíme snad ani sekundu. Je tolik věcí, které se nutně potřebuji dozvědět. Chci vědět pravdu. Proč se určité věci staly a jestli za ně můžu já, či nikoliv?
V některý z okamžiků si uvědomím, že mi chybělo to, jak moc mi rozumí. Ví, jak se cítím. Můžu mu říct cokoliv a vždycky mi odpoví: „Já vím, jak ti teď je.”
On je někdo, koho jsem si vždycky přála mít. Je to osoba, se kterou mám "pár" věcí společných. Ví, co je to hodně dobrá hudba, umí poradit, krásně zpívá a jeho styl a prezentace sebe samého je originální. Zajisté má i své chyby. Ale kdo je nemá, že?
    Dvacet minut uteče strašně rychle a jediné co nám zbývá, je se rozloučit.
„Pojď sem.” Řekne a přitiskne mě k sobě. Není nic krásnějšího, než objetí od někoho, kdo vám tak chyběl. Už mi nezbývá nic víc, než doufat, že to nebylo naposledy, co jsem ho viděla a měla tu možnost si s ním promluvit.

- Because you understand me ... thanks! 

Love you ♥

MY TATTOOS ♥

Without hope, I would have died.

The music helps me in sad days.

Není to skoro ani pár dní, co se další z mých dnů stal skutečností. A ano, jak už jste si mohli povšimnout, tak mé tělo zdobí dvě krásná tetování. 

Věděla jsem, že co nevidět přijde ta chvíle, kdy vkročím do tetovacího salónu, nechám do svého těla píchat jehlou a budu odcházet s myšlenou, že ta věc nevznikla z hloupého nápadu, ale z touhy poznamenat si na kůži kousek sebe.

Bolesti se obává asi každý z nás, a ani já jsem nebyla výjimkou. Ještě půl hodiny před zákrokem jsem seděla na nádraží, klepala se a psala kamarádce, že to prostě nezvládnu. Snažila se mě uklidnit, ale i tak stres a nervozita pracovali na 100%. I přesto všechno jsem se zvedla a šla do tetovacího studia, kde jsem společně s tatérem vybrala motiv, který mi následně předkreslil fixou na kůži,a poté začal tetovat. 

Když jsem ulehla na křeslo, tak ze mě obavy skoro opadly. Možná to bylo milým přístupem, možná tím, že jsem to tak moc chtěla a možná, že vším dohromady. 

Ucítila jsem první setkání mé pokožky s jehlou a má reakce byla: „A takhle to bude pořád?” (úplně s klidem)

„Bude.”

Opravdu to skoro nic nebylo, ale v místech, kde mám více vystouplé kosti mě to opravdu hodně pálilo a řezalo. V tu chvíli jsem zatínala zuby a mačkala si ruce xD

No a co nápis? Nápis mě osobně nebolel vůbec. Místo není tak citlivé, jako dekolt, a tak to bylo takové příjemné šimrání. 

Na závěr bych jen chtěla říct, že pokud máte sen. Ať už je jakýkoliv, a týká se čehokoliv, tak si ho splňte. Žijeme pouze jednou (pravděpodobně), a tak bychom měli sami se sebou být spokojení, dělat věci, které nás baví a vypadat tak, jak se sami sobě líbíme. 

Kašlete na ostatní. Jsou to jen závistiví a nepřejícní blbci, kteří se na nic takového nezmůžou. Být jiný neznamená být špatný!

...Be your and be happy...

Love you ♥