HONEY, SMILE!

Nedávno jsem se zamýšlela nad tím, jak je úsměv důležitý. Že vlastně člověk nemusí vypadat dokonale, mít drahé oblečení, že holka nemusí být modelka, aby lidi oslovila. Stačí se jen pousmát a nechodit neustále s obličejem, který v sobě nemá ani kapku života. Přijde mi, jako bychom se báli jen tak bezdůvodně usmát na kolemjdoucího člověka, prodavačku v obchodě, učitele, kamaráda, nebo kohokoliv jiného. Vždyť darování úsměvu nic nestojí a mnohdy tím můžeme někomu pomoct, nebo mu aspoň o trochu zlepšit den. 

Já osobně nemám ráda ten typ stereotypních a rádoby důležitých lidí, kteří se prostě ne a ne usmát za žádnou cenu. Jakoby se za svůj úsměv styděli, jakoby jim to přišlo ubohé a trapné se na někoho mile podívat a pousmát. 

Sama se usmívám málo, ale vím to. Nemám totiž důvod k tomu se usmívat. Neustále se zabývám maličkostmi kolem sebe, které mě neskutečně vytáčí a nutí mě se pořád rozčilovat. Ale už s tím chci vážně přestat a chci se pokusit být více nad věcí a mezi mé každodenní povinnosti zařadit i kapku úsměvu. Pořád si říkám, že možná příčinou toho, proč nemám tolik kamarádů a lidí, kteří by mě měli rádi je můj vzhled. To, že nejsem ideál krásy, že nejsem ani hubená, a ani vysoká. Ale mám takové tušení, že jsem na tu pravou příčinu nedávno přišla. Když jsem "naštvaná" a nemám náladu, tak si mě moc lidé nevšímají, ale pokud jsem zrovna "šťastná" a plná energie, tak se lidé otáčejí a nepřijdu si tak neviditelná. Vím, a také jsem to zmiňovala, že ostatní prostě mají rádi lidi plné života a úsměvu. 

A víte, kdy mám chuť na úsměv já? Když si můžu sednout před kameru, jít fotografovat, cvičit, vymýšlet zdravé recepty, číst si.

Jen nemám chuť se usmívat, když mi někdo zkazí náladu blbými poznámkami na můj vzhled, nebo styl oblékání. A asi právě tohle je mou slabou stránkou. Ale já se s tím budu snažit poprat a pokusím se nešetřit s úsměvem. 

Love you ♥