„Co prosím?” Zahlídnu jeho nechápavý obličej.
„Vážně sis myslel, že jsem tak blbá? Že když nikoho nemám,tak ti budu dělat matraci, jen abych u tebe mohla přespávat?” Tak strašně mě vytáčí to, jak dělá, že nic.
Napřáhnu se a vrazím mu takovou facku, že bych nepočítala s přesností, se kterou mu má dlaň přistane přímo na levé tváři.
Místností se ozve nečekaný vřískot. Stojím uprostřed kuchyně, mám zavřené oči, po tváři mi stékají slzy.
„Kdes byla?”
„Venku s kamarádkou, říkala jsem ti to. Pamatuješ?”
„To teda nepamatuju. A i kdyby. Říkal jsem, že ty nikam chodit nebudeš! Nestojíš za nic! Jsi jen prachsprostá běhna. Rozumíš?”
Ať mě nechá. Ať už mě ksakru nechá dýchat. Nenávidím ho, ale nemůžu od něho pryč, protože bych dočista přišla o všechno.
„A tady máš jednu výchovnou, aby sis to konečně pořádně zapamatovala.” Chytnu se za tvář, bolestí se sesunu k zemi a opřu se o bělostnou stěnu.
„Jsi to ty?”
„Jo.” Klepal se mi hlas z neustálého breku, který ne a ne přestat.
„Zase tě napadl?”
Nemusela jsem nic říkat a člověk na druhém konci s mobilem u ucha věděl, že jo.
Po, pro mě neskutečně dlouhé době, padnu na zem schoulená do klubíčka a mé tělo se otřásá obrovskými vzlyky.
Cítím jeho dech a hrubou pokožku ruky na mém zátylku.
„Pššt! Už je to dobré. Ta obluda je pryč. Už nikdy nedovolím, aby tě znovu zasáhla.”
Jak ví,že obludou pod mou postelí je násilí? Co je zač?
Zvednu hlavu a podívám se mu do těch modrých očí. Jak jsem mohla zapomenout. Vždyť právě tyhle oči mě pronásledovaly každičký den strávený v dětském domově. Ale jednoho dne zmizely a já nevěděla kam. Teď už to vím.
Nic jsme neříkali. Jen jsme vedle sebe bez hnutí leželi s prsty propletenými do sebe a potichu oddechovali. Cítila jsem, že jsem poprvé za hodně dlouho dobu šťastná. A to k tomu stačilo tak málo. Jen jsem potřebovala lásku někoho, kdo mi před pár lety byl tou největší oporou. Kdyby předtím neodešel a nenechal mě napospas tomu násilníkovi, asi bych nikdy nespadla do drog a alkoholu.
Asi bych mu za to měla vynadat, že se ani nerozloučil. Ale pravděpodobně k tomu měl nějaký důvod, který nechci znát. Už nechci řešit nic, co bylo předtím. Jsem ráda za to, co je teď.
Možná, že konečně začnu žít normální život, věřit lidem a skončím s přespáváním na nádraží.
Možná je tohle můj nový začátek.
A to jsem tolik doufala v konec ...
Love you ♥
Žádné komentáře:
Okomentovat