Popravdě si ani nevzpomínám, jak všechno to utrpení začalo. Vím, že to bylo na podzim, kdy mi bylo třináct let a chodila jsem do osmé třídy základní školy. Tenkrát jsem měla takový rituál, kdy jsem po příchodu ze školy usedala do obýváku k televizi, koukala na Ordinaci v růžové zahradě (opakovali staré díly), povídala si s mamkou a jedla chlebíčky.
Jenže ono někdy stačí jen pár slov, člověk, který vás podrazí a je konec s pohodou na gauči.
Je proto důležité zjistit, co je podmětem vašich depresí a celého toho kolotoče špatných nálad, probrečených nocí a strachu. Mně trvalo opravdu hodně dlouho, než jsem na ten spouštěč přišla, ale aspoň vím, čemu už nikdy nemám dát šanci.
Byla jsem již od malička jiná. Jednoduše divný tvoreček, který se stranil kolektivu a bylo mu dobře samotnému. Ráda jsem si čmárala obrázky, psala knížky, četla a dělala různé jiné blbůstky.
Ve škole tomu ale nebylo jinak a já měla jen pár kamarádek, které nebyly až takové kamarádky. Jedna mi pravděpodobně záviděla každou druhou věc, a proto se rozhodla mě nějak rozdrtit. Nenapadlo ji nic lepšího, než si navymýšlet lži, pomlouvat mě, neustále shazovat a ponižovat.
Co ale naděláte se slabošskou povahou a nízkým sebevědomím? Obrovským způsobem se to podepíše na vaší psychice.
Já si ze dne na den přestala vážit sebe, nesnášela jsem se, připadala jsem si ošklivá, nepotřebná a všem jen na obtíž. Vždyť ve mně každý stejně viděl jen zamlklou šprtku, která přeci nemá kamarády, záliby a bavit se taktéž neumí.
Čím více jsem si takovéhle myšlenky připouštěla, tím to začínalo být horší. Ráno jsem do sebe nemohla dostat snídani, neboť s každým polknutím se mi chtělo zvracet. Byl to jakýsi blok, jež mi nedovoloval pozřít jakékoliv jídlo. Dny byly probrečené. Brečela jsem kdekoliv a při čemkoliv. Nemusela to být smutná událost, ale i tak jsem pod sebou měla rybníček.
Probouzela jsem se s tlukotem srdce a zrychleným dechem. Nevěděla jsem, co to má znamenat. Dnes vím, že je to příznak paniky.
Některé chvilky byly opravdu strašné a já díky nim "přišla" i o Vánoce. Ani v tyto dny jsem se nedokázala radovat a i u přípravy bramborového salátu, pohádek a dárků se mi chtělo brečet. Cítila jsem obrovskou bezmoc vůči mým emocím. I když jsem se chtěla usmát, poděkovat, projevit cit, nešlo to. Viděla jsem bezmoc v tvářích členů rodiny, ale nedokázala jsem zareagovat. Nevěděla jsem jak. Prostě to nešlo.
Teď si přesně nevzpomenu, zda mi tyto stavy začaly již dříve, než v zimě, ale domnívám se, že ano. Ale to není zase tak podstatné. Důležité je to, co se dělo.
Aby toho nebylo málo, tak se mi k psychice přidal i stav fyzický. Vlastně mi fyzicky nebylo nic, ale já byla přesvědčená, že tomu je jinak.
To jsem ještě nevěděla, že za všechno může stres a deprese. Každou chvíli jsem měla pocit, že mě něco pobolívá a můj mozek se upnul na jedno místo, kterým bylo slepé střevo.
Novým domovem mi byla nemocnice, kam jsme jezdili skoro každou chvíli na různá nepříjemná vyšetření, odběry a konzultace.
Nikdy mi na nic nepřišli a já si v žádném případě nechtěla nechat připustit ten fakt, že je to pouze v mé hlavě a hlavním problémem je psychika.
V noci jsem koukala do zdi, probouzela se s tlukotem srdce, popadala jsem dech.
Ráno po probuzení jsem cítila obrovský tlak na srdci, vstala jsem, došla za mamkou a říkala jsem, jak špatně mi je, že nemůžu do školy. I tak jsem tam ve většině případech šla.
Ve škole se mi chtělo brečet, popadala mě panika (pocení, třas těla, bušení srdce) a mou oblíbenou činností bylo okusování a loupání rtů. Což jsem dělala ze stresu a neklidu.
Na jaře jsem se ze stavu depresí, stresu, panik a všeho dostala. Doteď nevím jak. Přišlo to samo a já začala znovu žít.
Na závěr bych chtěla připsat pár mých postřehů, které jsem získala odstupem času.
Deprese je opravdu strašná věc, která vám může zničit rodinu, přátelství a především život. Já se v období mých depresí uzavřela do sebe, upnula na učení, pořád jsem brečela, panikařila, stresovala se a ničila. Bylo to opravdu děsné období a vím, že nebylo poslední. Deprese si nevybírá vhodnou dobu, ale přijde ve chvíli, kdy to nejmíň čekáte.
Vidět ustarané obličeji rodičů je pro vás v tu chvíli tou největší bolestí, protože oni se vám snaží tak moc pomoct. Často jsem slýchávala větu typu: „Ty nežiješ, ale přežíváš.”
Já jsem to věděla, ale přísahám, že jsem na to nedokázala smysluplně reagovat. Všechno mi bylo jedno. I to, kdyby mi koupili barák, tak by mi to bylo jedno. Nic mě nezajímalo. Mohlo se stát cokoliv a já nad tím mávla rukou.
V noci mě při usínání trápilo bušení srdce a lapání po dechu. Ne, opravdu to nebylo příjemné.
V jedné chvíli se zvažovalo i to, že bych navštívila psychologa. Nechtěla jsem.
Teď už vím, že bych neváhala. Není to nic neobvyklého a on je jediný, kdo může zjistit příčinu narušené psychiky.
Dokázala bych na toto téma mluvit hodiny, neboť jsem tu zdaleka nepopsala vše. Je toho tolik, co bych chtěla říct, ale nevím jak to podat v co nejsrozumitelněji a v co nejkratší verzi.
Love you ♥
Žádné komentáře:
Okomentovat